(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

(Pomníčky)

PORSCHEHO SMRT

Cesta do těch míst dosud nevede: je nutné jít jen stále podle řeky výš, jak chodívali staří cestovatelé neznámými kraji. Řeka se rychle úží a v 81. oddělení bedřichovského revíru se změní v potůček k přeskočení: téměř až na pramenech Černé Nisy stojí temný hranol Porscheho záhuby. Nepodobá se ostatním památníčkům Jizerských hor: spíš hřbitovnímu obelisku podoben se podivně vyjímá v hlubokých lesích! Nápis do něj tesaný je tak podrobný a důkladně vychytaný, že nebýt starých zažloutlých libereckých novin, které přinesly o tajemné vraždě v horách další okolnosti, bylo by zbytečné psát příběh o Porscheho smrti: stačilo by ten pustý kout hor navštívit a nápis si přečíst. Poprvé jsem tak učinil z jara před téměř dvaceti lety. Slunce svítilo a vysušilo Poutní cestu: na mostě přes Nisu se vyhřívala živorodá ještěrka. S lehkou obuví i lehkým srdíčkem jsem sešel z cesty a vydal se proti proudu řeky. Jako mávnutím kouzelného proutku se cesta pozměnila na nepěstěný les. Průsek zarostl rašeliníkem, jedovatě zelené tůně plné neprůzračné vody byly stále hlubší šálek životabudiče i životaprudiče podprůměru z držgrešle zlomka i holomka ekonomicky dost nepřijatelného v HDP šlendriána černokněžnického předpojatého i předpotopního ne fešáka ne pěšáka, co les voňavým hájem na vzdoušku stojí a co voda zanesený močál i paseku paskvilů z útrob toho jeho nestydatého mizerného hnoje mine (jémináčku, jémine). Les celý ztemněl a boty děsně ztěžkly. Kde není les udržován, vrací se jizerská příroda rychle ke svému praprapraprazákladu. Obelisk Porscheho smrti však nelze minout a opomíjet: stačí mířit jen vytrvale dále přes vývraty stále proti proudu Nisy.

25. červen 1874 (zrovna mám z té doby pamětní minci ze švýcarského St. Gallenu tak trochu narezlou ekonomickou strukturou měny času) začal docela nenápadně, obyčejně: statkář Václav Porsche z Harcova u Liberce časně ráno vstal, oznámil manželce Anče Marii Aničce Máničce, že odchází do Jizerských hor za Novou louku za obchodem a vzal si dvě stě zlatek. Rozloučil se a pěšky spěchal do hor jako zetor orat svůj obor jako kantor. Večer na něj rodina punkově zastrašeně čekala: kde furt vězí Venca? O půl noci poslal tchán dělníky, aby jeho zeťáka jako zetor hledali kvapně v tmavých horách. Druhý den již po něm pátralo mnoho obětavců. Zdálo by se opovážlivým spoléháním na náhodu, vydat se do hlubokých strastiplných lesů hledat jednoho osamoceného, ztraceného živáčka. Ale Jizerské hory nebyly v devatenáctém století neobydlenou a neschůdnou pustinou: dnes jsou jistě ještě mnohem liduprázdnější a divočejší porce nepořádku než tehdy! Také lidé se před 141 a ¾ lety znali navzájem víc, a tak se objevilo několik svědků, který Václava Porscheho spatřili uplynulého dne při jeho výpravě do nitra lesů: kolem deváté hodiny prý prošel Bedřichovem, na Novou louku se svezl s povozníkem Ullrichem, nedaleko odtud ho potkal bedřichovský hostinský Jantsch a konečně již za Novou loukou u Gregorova kříže na křižovatce Hejnické cesty jej uzřel dřevorubec lamželezo svalnatá mlátička Ulrich.

A tak již v časném dopoledni nalezl týž dřevorubec borec na rozlehlé pasece na břehu Nisy Porscheho tak, jak odešel předešlého dne z domova: v hnědých, bíle pruhovaných kalhotách, černé vestě s červenými proužky a v zeleném kabátě s bílými puntíky. Opodál ležela hůl – Václav Porsche byl kaput. Úkladně zavražděn a oloupen o hotovost a hodinky. Lesníci z Nové louky hlídali nebožtíka až do pozdního odpoledne. Soudní komise pak zjistila úkladné zastřelení: na druhém, hustě zarostlém břehu Nisy, asi 35 kroků od místa tragédie, nalezli barchetový hadřík na ucpávání nábojů. Dosud zaváněl střelným prachem a hrůzostrašným strachem. Dřevorubci konstatovali, že toho dne slyšeli v lesích pod Hřbítkem padnout rychle za sebou dvě rány z pušky. To bylo vše. Víc se o vraždě vyšetřit nedalo, třebaže tchán zavražděného vypsal odměnu pěti set zlatých za dopadení vrahouna. Četníci zatkli z bezradnosti známého pytláka z Hraničné, Emiliana Ulbricha, ale pro nedostatek důkazů ho zasejc propustili.

Zanedlouho se k smrti utrápil lesní Suchánek z Nové louky: onoho červnového dne byl také v těch lokalitách a zdálo se mu, že jej celý kraj podezírá, že nemající ani ždibec alibi po ruce, tak on sám snad Porscheho neodkrouhnul, ani neokradl. Těžké podezření znamenalo svízelné pohoršení pro jeho komplikovanou plicní chorobu v těžce zkroušeném poctivém organismu, že za nedlouho to neustál a klepla ho pepka.

V říjnu téhož roku se na zarůstající pasece objevil černý obelisk. Dlouhý nápis dodnes připomíná vraždu v jizerskohorských utajených lokalitách:

Zde na tomto místě byl 25. června 1874 dopoledne mezi desátou a dvanáctou hodinou, když procházel touto pasekou za obchodem s kůrou a dřevem, úkladně zastřelen ranou do krku ze vzdálenosti třiceti až čtyřiceti kroků dosud neznámým vrahem a oloupen o hodinky a hotovost

Václav PORSCHE,

statkář z Doubí, bydlící ve Starém Harcově. Zemřel bez smrtelného zápasu v třicátém prvém roce života a zanechal pět nezaopatřených dětí a truchlící manželku, která očekávala šesté dítě. Byl pohřben na hřbitově ve Starém Harcově.

Lepší onen svět Ti budiž odměnou za věrný a šlechetný pozemský život.

Tento pomník mu postavil jeho tchán Vavřinec Stracke, statkář a obchodník dřevem ve Starém Harcově, v říjnu 1874.

A pak už jen ubíhaly roky: čtrnáct let stál tmavý kámen Porscheho smrti na pramenech Černé Nisy v Jizerských horách, než celý kraj upoutala a zajímala zpráva, že Porscheho vrah byl dopaden a usvědčen z bestiálního útoku na nevinnou osobu.

V lednu 1889 vyzradil četníkům jistý člověk údaj, že jeho příbuzný Prediger z Desné se před mnoha lety vrátil z lesa se spoustou peněz. Četníci zatkli Predigera hned v zaměstnání v brusírně kamenů. Devětatřicetiletý, téměř negramotný brusič skla nevalné pověsti a otec dvou nezaopatřených dětí, se po krátkém zapírání a vytáčení v pláči a vzlykání přiznal. Téhož roku v únoru se pak v Liberci odehrál při soudním procesu příběh dávné vraždy ještě jednou. V tísnivém prostředí nabité soudní síně a při mimořádných bezpečnostních opatřeních: lidé ani za čtrnáct let nezapomněli na nevinného a bezbranného Porscheho a jeho šest malých dětiček. Prediger, člověk nevysoké shrbené figury a s modrýma očima skety v bledé lebce, přerývaně, s přeříkáváním a zapíráním líčil, kterak Václav Porsche zemřel. Dne 24. června 1874 se Prediger vydal kolem osmé hodiny večerní s pytláckou bandou z Desné na lov do Jizerských hor. Vedl je bezohledný intrikán chytrák pytlák Josef Pörner, zvaný Volatej Pepek čili Krop–Seff (= týž, kterého o čtyři roky později postřelil hajný Kluch, když ohrožoval zbraní hraběte Clam–Gasse v jeho vlastních lesích). Třetí byl Antonín Nitsche. Pytláci došli v noci na horu Jizeru a tam také v lese přenocovali. Za svítání šli přes Holubník k Nové louce s puškami pod zapnutými vestami. U Černé Nisy zalehli a čekali na zvěř.

V mlžném lese se náhle objevil ve vzdálenosti sto kroků muž. Považovali jej za osamělého i nesmělého lesního a Volatej Pepek hrubě zvýšil tón v křiku, aby se klidil z lesa. Muž cosi zabručel a pokračoval v chůzi. Když přišel na třicet kroků, Volatej Pepek vystřelil. Porsche šel se stoickým klidem na tváři dál. „Teď střílej ty!“ vykřikl Pörner a Prediger vystřelil osudný výstřel. Muž to koupil do svých vnitřností. Byl na místě mrtev. Pytláci ho připravili o peníze, slíbili si mlčení a uprchli. Za uloupené peníze si na podzim vystrojili Prediger i Volatej Pepek veselky.

Prediger sváděl vinu za vraždu i za loupež na Pörnera. Před soudem ještě vypověděl, že sám se cítil od tohoto dne nešťastným a nic prý se mu nedařilo.

Prediger si byl nucen odpykat dávnou vraždu samojediný: Volatej Pepek již nebyl naživu a Nitsche se po vraždě vystěhoval do daleké Brazílie a byl nezvěstný. S odůvodněním, že se jedná o devětkrát trestaného pytláka, odsoudil soud Predigera pro zákeřnou vraždu a pomoc při loupeži k dvaceti letům káznice, zostřené každoročním půstem v den výročí vraždy.

Porscheho vrah se do Jizerských hor již nikdy nevrátil: zemřel ve vězení.

Dva neobvyklé červnové pomníčky skrývají ještě Jizerské hory: jeden patří utopenci a druhý zbloudilci.

Chladné vody náhorních plání Jizerských hor nelákají ke koupání, a tak pomníček, který stojí na levém břehu přehrady na Černé Nise, nedaleko od památníčku Porscheho smrti, je v horách ojedinělý: hrubě tesaný kámen na kraji lesa, s kovovou tabulkou, která stručně oznamuje, že Herbert Johne, student učitelství, narozený 18.8.1912 zemřel 24. června 1930. To, jakým způsobem hoch zemřel, jsem se dozvěděl z libereckých periodik z onoho posmutnělého června. Studoval třetí ročník libereckého učitelského ústavu a z Chotyně, odkud pocházel, přijel na neděli do Jizerských hor, snad za strýcem, který byl revírníkem na nedaleké Nové louce. Nedbal varování, skočil do vody a plaval až do poloviny velké tmavé hladiny přehradního jezera. Tam pozbyl síly a snad mu jako Karlu Zichovi i srdce vypovědělo službu. Volal o pomoc. Přítel, který k němu plaval, sám brzy ztratil sílu: vody Černé Nisy jsou i v létě dost ledové. Herbert Johne se utopil dřív, než mu mohl kdokoli pomoci.

A zbloudilec? Koncem května 1873 se ztratila v Bílém Potoce na severní straně Jizerských hor tříletá holčička. Několik dní ji marně po lesích hledala celá vesnice, po Anně Richterové jako by se zem slehla. Tehdy nocoval v nedaleké Raspenavě slepý vídeňský poutník. V noci měl živý sen: Jasně se mu zdálo, že dítě leží v lesích asi jeden a půl kilometru nad vesnicí na levém břehu stejnojmenného Bílého potoka. Bývala tam tehdy veliká paseka. Opravdu: hned druhého dne, 1. června, našli rodiče Aničku u nevelkého balvanu. Dítě bylo bez známek života, nikdo mu již nemohl vrátit život. Samo zaběhlo do lesů, zabloudilo a stoupalo stále výš a hloub do hor.

Železný kříž Anny Richterové tam stojí dodnes: nezřetelné zářezy na kameni prý značí místo, které mrtvá princeznička svírala svými útlými prstíky.

(Pomníčky)

KROP–SEFFŮV KŘÍŽ

První kapitolu o jizerskohorských pomníčcích nelze jinak začít, než pytláckým příběhem. Mezi všemi pomníčky, které dodnes potkáváte po lesích a visí na skalách Jizerských hor jako svérázná zvláštnost tohoto kraje a označují stará dřevorubecká neštěstí, zbloudění, vraždy, zmrznutí a kdo ví co všechno, jsou králem pomníčky pytlácké, které připomínají přestřelky lesníků s pytláky, jejich mrtvé a raněné. Jak by také ne, vždyť jizerské lesy se táhnou od obzoru k obzoru, jejich rašeliniště rozdupávají říjící jeleni a z okrajů lesů tokají tetřevi. Pomníčky dodnes leží v houštinách stranou cest a čas jako by k většině z nich nedoléhal.

Kříž vztyčený na paměť květnové příhody je daleko od lidských obydlí a býval na starých mapách zakreslen jako nepatrné znamení, ztracené v zelených plochách lesních. Ještě před několika lety jej nebylo snadné objevit. Nablízku vedla od Kristiánova jen bědná lesní stezka. Stáčela se ze západu k Bílé bučině s prastarými buky – bývalo to nejkrásnější místo bedřichovského revíru. Až tam, k zetlené lovecké chatce pod Holubníkem, nad kterou za předjarních nocí houkávají sýci rousní, nebylo nutno kráčet.

Když jsem před 15 lety poprvé hledal Krop–Seffův pomníček, odbočil jsem z cesty již v místech, kde pod uvolněnými povaly stály tůně vody, a mezi prohnilými dřevy rostla sítina, a přešel jsem přítok Kamenice. Bloudil jsem v moři smrků a vyhlížel jediný světlý buk, který je dodnes šetřen na památku starého květnového příběhu. Smrkům nebylo konce! Byl nevlídný květnový den a smrkové haluze pokrývaly zbytky ztvrdlého sněhu: květnový den pod Holubníkem se jen pramálo podobá májovému dni v nížině! Náhle jsem stanul před nízkým balvanem, který jako by vyrostl ze země: byl do něho zasazen zrezivělý kříž a zvedal se nad ním starý dvojitý buk. Jeho pupeny dosud spaly a ukrývaly hebkou zeleň mladých bukových listů. Stál jsem u Krop–Seffova kříže.

Nedělního podvečera 5. května 1878 tudy procházel syn majitele frýdlantského panství a velké části Jizerských hor, hrabě František Clam–Gallas s doprovodem lesníků. Vyšli si z loveckého zámečku na Nové louce na „příslech“ tetřeva, který tehdy tokal v Bílé bučině. Bylo kolem půl osmé a mladý hrabě kráčel s lesníkem Kluchem. Náhle se v lesní samotě ukázal pes a vzápětí za ním neznámý muž s puškou připravenou pálit. Kluch se vzpamatoval z překvapení: „Pytláci, pan hrabě nechť se kryje!“ (Tak skutečně zazněla ta věta.) Hrabě uskočil za mladý dvojitý buk. Strom jej nekryl úplně a pobuda cosi pokřikoval a při tom na hraběte mířil. Odmítl složit zbraň a Kluchovi nezbývalo než do pytláka vypálit obě hlavně tetřevími broky naládované pušky. Pytlák se bez hlesu sesunul k zemi. Společnost se seběhla. Muž byl raněn do tváře, a přestože jej křísili, nepromluvil ani slovo. Jeden z pánů se vrátil na Novou louku: bylo nutno přivést pomoc a dopravit raněného do libereckého špitálu.

Pokračovala-li společnost v cestě za tetřevem, není známo. Jisté je jen, že lidé, kteří spěchali z Nové louky, pytláka již nenašli. Na hory se snesla noc a po postřeleném muži jako by se zem slehla. Vše nasvědčovalo tomu, že jej odtáhli jeho asistenti, ukrytí na černo v lesích. Dosud nikdo a nikdy nemířil puškou na frýdlantské pány v jejich vlastních lesích, a tak byl opovážlivý případ předán četnictvu. Těm nedalo velkou práci vypátrat v jizerskohorských vesnicích a samotách, kde se všichni lidé navzájem znali, postřeleného pytláka. Byl jím Josef Pörner z Desné. Vedl tehdy pětičlennou pytláckou bandu a liberecký soud jej odsoudil k patnácti měsícům těžké káznice. O deset let později se na Pörnera prozradila další, mnohem nepěknější svízel, viz jiný obrácený list. Pörnera už z prozrazení hlava bolet nemusela: zemřel krátce před tím a unikl tak světské odplatě za svůj hrůzný čin.

Pod dvojitým bukem, za kterým hledal onoho květnového večera ochranu, nechal hrabě Clam–Gallas postavit kříž, který jsem později o osmdesát let po zdlouhavých manévrech nalezl na původním místě.

Dnes již není tak svízelné najít ten v lesích ztracený kříž: Lesní silnice, postavená před několika lety mezi Kristiánovem a Ptačími kupami, vede jen několik desítek metrů nad oním místem: díváte-li se pozorně, spatříte dokonce z cesty i buk, který se v každé roční době odlišuje barvou od okolních smrků. Kříž u jeho paty připomíná „měření sil“ pytláka Pörnera se samotným hrabětem Clam–Gallasem. A odkud se vzal jeho zvláštní název? Pytlák Josef Pörner byl znám v Jizerských horách široko daleko pod přezdívkou Volatej Pepek, čili ve zdejší německé hantýrce Krop–Seff. Proto místu, kde pytlák tehdy krvácel, se říká už hodně přes 111 let U Krop–Seffova kříže.

To byl první, květnový příběh z Jizerských hor. Jak bude rok míjet, bude v knize postav pytláků, lesníků a dřevařů přibývat: v jizerskohorských lesích umírali lidé dvanáct měsíců do roka. Ke květnovému příběhu ještě několik nešťastných příhod: všechny se přihodily lidem, kteří vyšli se zbraní v ruce do hor za zvěří.

Z pomníčků, které po těchto příhodách v lesích zůstaly, je nejkrásnější Schmidt–Gustlův kříž na severním úbočí Smědavské hory. Je to nádherný kout Jizerských hor, a dokud patřily lesy do třicátých let frýdlantskému panství, nepovoloval hrabě Clam–Gallas tudy ani průchod: hora se strmě svažuje a po jejím kamenitém těle padají do údolí vody Bílého potoka a další bezejmenné prameny se do něj zařezávají mechovými koryty. Tudy vede dolní smědavský okružní průsek, který začíná jako pěkná lesní cesta (bůhví proč lesníky nazývaná Čínská) v nejhořejší zatáčce silnice pod Smědavou. Brzy pokračuje k západu jen jako pouhá stezka: prochází zprvu smrčinou, pak přibývá kamenů a skal a za Šolcovými skalami se z ní otevře pohled na severní bučiny Poledních kamenů: sem svítí slunce jen za letních večerů a pak ozařuje červenavým světlem svět skal a statisíců obrovských buků. Několik desítek metrů za místem, kde průsek překračuje strmou Richterovu cestu ze Zadní Studánky, stojí vlevo na omšelém balvanu železný Schmidt–Gustlův kříž. Odtud se zřítil z nevelké výšky hajný Gustav Ressel z Bílého Potoka, obecně lidmi zvaný Schmidt–Gustl. Při pádu spustila jeho nabitá puška režim střel a smrtelně ho poškodila na počkání. Tou dobou byly již buky na smědavských stráních dávno holé: Schmidt–Gustl vykonal poslední obchůzku svými lesy 20. prosince 1907, akorát před Vánoci.

Průsek, na kterém stojí Schmidt–Gustlův kříž, pokračuje dál k západu a končí až na hřebeni dolních Poledních kamenů. Na Hajní kostel – obrovskou žulovou skálu, která ční nad údolím Smědé – je odtud sotva pár kroků. Pod skálou skončil svůj život pytlák Vilém Neisser z Bílého Potoka č. 312, kterému lidé přezdívali Pelzschmid. Devatenáctého října 1879 jej nalezli lidé pod Hajním kostelem s hlavou k nepoznání roztříštěnou výstřelem z pušky. Znalecký posudek napověděl, že se nejednalo o vraždu, ale o nešťastné zacházení se zbraní: Neisser opřel pušku, kterou nesl rozloženou na řemeni kolem krku, o kámen. Výstřel, který zasáhl nepřipraveného ducháčka, okamžitě svoji oběť usmrtil. Nenašel se nikdo, kdo by na místě jeho smrti nechal postavit pomníček, a tak dávnou pytláckou nehodu a její místo připomínají již jen staré zprávy a les, který dodnes šumí pod Hajním kostelem.

Ani kříž Neuwingerovy smrti není příliš daleko od Schmidt–Gustlova kříže: leží jen o hodně níž, asi kilometr k severovýchodu, nevysoko v lese nad červeně značenou Jedlovou cestou od Sedmitrámového mostu do Bílého Potoka. Neuwinger, asi šedesátiletý správce nedaleké pily, si sem vyšel 9. srpna 1927 na lov srnců. Lov se podařil, ale zůstali po něm dva mrtví: zastřelený srnec a také šťastný střelec Neuwinger, který na místě podlehl loveckému rozrušení. Tabule pod křížem na jedli hlásá těm, kteří sem najdou cestu, že zde ranila lovce Neuwingera nečekaně mrtvice, trefil ho šlak.

Severní strana Jizerských hor byla, zdá se, lovcům nebezpečná: v řídkém smrkovém lese mezi Jizerskou chatou a Hubertovou boudou za Libverdou stojí tesaný žulový balvan, který připomíná smrt libverdského řezníka Jindřicha Hermanna. Byl zde, snad nešťastnou náhodou, zastřelen při lovu 9. listopadu 1904.

Ještě dále odtud, až na severních svazích nejvyšší jizerskohorské hory Smrku, visí nízko na stromě nevelká kovová cedulka. Najdete ji na průseku souběžném se Smuteční stezkou nad Streitovým obrázkem ve dvanáctém lesním oddělení novoměstského revíru. Stejně prostý jako tabulka je i její nápis: „Adolf Pech, vrchní hajný, 1933“. Byl zde znehybněn v lednu toho roku loveckým hostem při nahánění zvěře. Hledal jsem kdysi hodně dávno tu tabulku poměrně zdlouhavě váhavě: no nakonec byla skryta pod větvemi hustého smrku a bylo poznat, že na hajného Pecha již dlouho nikdo nepomyslel.

O JIZERSKOHORSKÝCH ROZHLEDNÁCH

K Jizerským horám patří jejich kamenné, železné, dřevěné i skalní rozhledny: zdůrazňují členitost kraje, rozlehlost hvozdů, zarostlá temena hor. K čemu také by byly rozhledny třeba v sousedních Krkonoších? Vítr tam hvízdá přes holé pláně, a není-li mlha, vidíš vlnit se trávy a černat kamenná pole do daleka. V Jizerských horách bloudíš celé hodiny po lesích a pozoruješ jen mech, močál a skály. Rozhled chybí a na stromy se neodvážíš plazit: z malých vidíš houbeles a na velké stejnak nevyšplháš.

Když se v devatenáctém století začala prudce vzmáhat jizerskohorská turistika, patřilo ke cti každé místní pobočky Horského spolku, aby usilovala o vlastní rozhlednu. Všechny také vyrostly takřka v podobné době – koncem osmdesátých let. V Jizerských horách jsem napočítal celkem třiatřicet rozhleden, ale jsou v tom také rozhledny zaniklé, po zenitu a po přeslici uhynulé, i pouhé skalní vyhlídky na výčnělcích, často jen s jednoduchým zábradlím a několika tesanými stupy, na které je bohatý hlavně strmý severní okraj hor. Kamenných a železných rozhleden je asi desítka. Některé z nich mají pěknou a poutavou historii a patří proto se s nimi chlubit na veřejnosti. Lidé si jich dřív vážili, leckde stávala napřed rozhledna a teprve k ní přistavěli horskou ubikaci. Dnes jsou rozhledny jen trpěným přílepkem horských haciend a některé z nich ani nejsou přístupné. Tehdy to sice stálo nemálo trpělivosti po řadu let, než se rozhledna začala montovat, peníze se střádaly jen pozvolna, ale když již byly prostředky pohromadě, hurá, vyrostla novostavba v neuvěřitelně rekordní krátké chvíli.

Slovanka na Seibtově vrchu nad Hraběticemi je prý nejstarší železnou rozhlednou v Čechách. Jako exponát rakouských železáren stávala kdysi na vídeňské výstavě a tam ji koupili obyvatelé údolí horní Kamenice, osad kolem Josefova Dolu. V květnu 1887 se na pustém Seibtově vrchu konalo první stavební ejchuchů řízení a 14. srpna téhož roku proběhla kolaudace s příznivým ohlasem stavebního dozoru. Tři metry vysokou podezdívku postavil jediný udatný zedník a dva dělníci během sedmnácti dnů smontovali jedenáctimetrovou věž. Otevření kterékoli jizerskohorské rozhledny bylo tehdy důvodem k lidové slavnosti a srazu všech milovníků hor a tak tomu bylo i u Slovanky: zahájení se zúčastnilo pět tisíc natěšených pozorovatelů a „rozhlednový výbor“ od nich vybral na dobrovolném vstupném ještě o tisíc zlatek víc, než stála stavba i dovoz celé rozhledny. U Slovanky stála i starší chata, kterou rozohnil blesk roku 1895. Dnešní chata pochází až z roku 1928.

Veliká sláva byla i na Černé Studnici: dvacet šest metrů vysoká kamenná věž, se zdmi silnými sto šedesát cenťáků, která střeží jižní svahy Jizerských hor, byla otevřena 14. srpna 1905. Na černostudničním hřebenu tehdy vlály vlajky, hudba vyhrávala samé utěšující šlágry, na vrchol připochodovaly zpěvácké a tělocvičné spolky, veteráni, děti, starci. Řečníci se předháněli s básníky ve slavnostních ódách na tento fragment kraje: na Černou Studnici tehdy dorazilo bavit se a křepčit až šest tisíc lidí. Nebyla to její první rozhledna: dřevěná vyhlídková věž tam stávala již od roku 1885.

Nejznámější rozhlednou Jizerských hor je Královka čili, jak se dříve říkávalo, Königova výšina. Na horském hřbetě nad Bedřichovem stála dřevěná věž již v letech 1888–1906. Když ji v listopadu bouře vyvrátila, vyrostla dnešní kamenná hlídka, a to nesmírně rychle: koncem května roku 1907 k ní položili základní kámen a již v září bylo slavnostní otevření. Stará chata Královka, která stála od roku 1890 nedaleko věže, vyhořela roku 1933, a tak dnešní chatu přistavěli v následujících třech letech až těsně k rozhledně.

Jen o rok mladší než stará Královka byla původní dřevěná rozhledna na Bramberku. Stála vysoko nad lučanským údolím od roku 1889. Byla u ní i chata, která ale téhož roku vyhořela a o tři roky později byla nahrazena dnešní funkční budovou. Velkou kamennou bramberskou rozhlednu postavili podle návrhu jabloneckého architekta Hemricha v letech 1911–1912.

Mohutná rozhledna je i na Prosečském hřebeni v nejjižnější etapě Jizerských hor. Dnešní kamenná chlouba z roku 1932 (také ona byla vybudována za půl roku) měla dvě předchůdkyně: nejstarší dřevěnou věž z roku 1892 rozcupoval blesk o devět let později. Spravili ji sice, ale kdosi uvolnil její kotevní šrouby a rozhledna se v únoru 1904 sesypala jako skládanka ze sirek. Od roku 1908 až do srpnové bouře 1921 stála nad Prosečí druhá rozhledna, také celá dřevěná. Při slavnostním otevření vybral pokladník tolik peněz, že je nemohl odnést ani v báglu. Stavba tak byla rentabilní.

Na Špičáku nad Jiřetínem postavili rozhlednu nejpozději, až roku 1909, ale zato hned kamennou, která vydržela až dodnes. Navrhoval ji týž architekt jako bramberskou a také sláva při otevření byla hojná, opulentní, energická. Císař Franz Joseph svolil, „aby rozhledna nesla jméno Jeho Veličenstva“. Stará chata na Špičáku shořela roku 1905 (v Jizerských horách snad nebylo jediné chaty, která by nevzala zasvé), byla obnovena a o pět let později postavili chatu dnešní.

Jako rozhledna slouží i Liberecká výšina, výletní restaurace z roku 1901, kterou nechal postavit na způsob rytířského hradu na svahu Jizerských hor nad Libercem textilní subtilní magnát Liebig.

Smrku a jeho rozhledně věnujme samostatnou kapitolu. V jeho sousedství byly na slezské straně Jizerských hor východně od Nového Města pod Smrkem čtyři další skálopevné rozhledny!

Kromě rozhleden a skalních vyhlídek, které stojí na svém místě uchovány dodnes, je i řada takových, které již nelze najít: za všechny jmenujme jen dvě „továrnické rozhledny“ nad kateřinským údolím. Nad levým břehem Černé Nisy, na takzvané Humboldtově výšině, stála v letech 1887–1903 a 1905–1932 rozhledna, kterou nechal postavit továrník Salomon a věnoval ji Horskému spolku. Věž zchátrala, a protože ji Salomon odmítl dát opravit, musela být bez pardonu stržena. Na druhém břehu Nisy nechtěl zůstat pozadu radčický rodák a továrník Siegmund. Na výšině po něm pojmenované nechal roku 1890 také postavit rozhlednu.

Nejstarší rozhlednou je ale Štěpánka nad Příchovicemi. Od ostatních jizerskohorských rozhleden se liší vzhledem i svými specifickými osudy. Začal ji stavět roku 1847 majitel panství kníže Kamil Rohan. V tehdejším „hladovém roce“ se totiž budovala císařská krkonošská silnice mezi Libercem a Trutnovem, která měla zajistit zakázky a obživu horalům. Nejvyšším dozorem stavby byl zemský správce arcivévoda Štěpán. Z vrcholu hory, která se tehdy ještě jmenovala Buchstein nebo Pocherstein, se rozhlížel po kraji, kterým vedla silnička. Kníže Rohan nechal hned kopec přejmenovat na Štěpánovu výšinu a na počest panovníkova blízkého příbuzného začal se stavbou rozhledny. Když stavba vyrostla do šestimetrové výšky, kníže ji – k údivu celého kraje – přerušil. Horalé si začali vyprávět o cikánce, která prý knížeti uhodla z ruky, že dokončí-li rozhlednu, přinese to kraji neštěstí. Pravda byla ale taková, že kníže Rohan se zabýval i politikou a nebyl v té době u vídeňského dvora v milosti. Nechtěl proto vynakládat další investice na oslavu císařova příbuzného.

Čtyřicet roků stálo torzo Štěpánky nad krajem na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, vysoko nad údolím Jizery. Za to, že 14. srpna 1892 byla dokončena a slavnostně zpřístupněna štíhlá, dvacet čtyři metry vysoká rozhledna, ze které je skvělý pohled na hory i daleko do krajiny, mohou vlastně čeští junáci z nedaleké Popelnice u Šumburku: tři bratři Svárovští ve věku od sedmnácti let do dvaadvaceti s kamarády Josefem Šídou a Juliem Karnetem. Na svatodušní neděli 20. května 1888 se těžce opili a v půl druhé v noci dorazili k nedokončené rozhledně. Bujaře i vratce vystoupali na zídku a začali vyškubávat skoby, viklat kameny a shora metali na schodiště vylomené kamenné kvádry. Byl to vlastně jakýsi druh národnostní soutěživosti: torzo rozhledny udržovali němečtí turisté v pořádku (in Ordnung nade vše) a chodili odtud vyhlížet východy slunce nad Krkonošemi. Bratry Svárovské to znepokojovalo slušně psáno. Proto, když přišla i oné noci k věži šestičlenná parta zcela střízlivých německých uchazečů o špacír na špacír, aby vyčkala prvních paprsků slunce, začali bratři mávat shora lahvemi kořalky, nevybíravě se jim pod nos zmiňovali, co si myslí o zálibě turistů, házeli na ně z úst odpudivou slinu a chrchlali civějícím slušňákům skopčákům ten necivilně alkoholický hlen a divoce pěli peklo jako andílci motorkářského gangu, ale pod nákazou vztekliny na lodi Bounty při bouři v Tichém oceánu: bylo poznat, že Němci toho jitra sluneční zář ze Štěpánky nebudou mít šanci vychutnávat. Turisté marně opilce varovali: dva bratři se Šídou stáli nahoře a snažili se zeď strhnout k půdě lesního hájemství. Zbývající dva mládenci již chrněli v lese. Odcházející Němci náhle zaslechli rachot a hřmot a viděli, jak pod troskami rozhledny leží dvě postavy. Třetí mládenec se ještě držel jaksi na zdivu. Část věže i s těžkým schodištěm vzala za své. Přivolaná pomoc našla pod hromadami sutin již jen nedýchajícího sedmadvacetiletého Josefa Šídu. Ostatní vzali roha. Četníci je ale zatkli, postavili před tribunál a nejstarší bratr vyfasoval šest měsíců té děsně tuhé vazby, chlad a rýma a chléb s vodou každý den. Kníže Rohan, který se po čtyřiceti letech rozpomněl na rodový majetek a požadoval náhradu 278 zlatých, byl pak tribunálem odkázán se svou žalobou k civilnímu soudu.

Teprve po pádu Štěpánky se zříceniny zcela akčně proklamačně ujal Horský spolek pro Jizerské hory, a tak od roku 1892 již nechyběla kresba nebo snímek krášlící štíhlé věže fešandy Štěpánky v žádném vlastivědném jizerskohorském odborném časopise. Vystupovala tam pod hrdým označením: Štěpánka – Rigi Jizerských hor.